Co ovlivňuje chování a jednání (i úředníka)

Co ovlivňuje chování a jednání (i úředníka) Dnes se stále častěji zamýšlíme nad jednáním a projevy známých lidí, osobností, umělců, ale především představitelů veřejné správy. Mapování života umělců pro nás může být pikantním zpestřením, občas můžeme i závidět možnosti, které nám zůstávají...

Co ovlivňuje chování a jednání (i úředníka)

Dnes se stále častěji zamýšlíme nad jednáním a projevy známých lidí, osobností, umělců, ale především představitelů veřejné správy. Mapování života umělců pro nás může být pikantním zpestřením, občas můžeme i závidět možnosti, které nám zůstávají nedostupné, ale nemůžeme je napadat, že „dobře nespravují veřejné prostředky“.

Nejen v médiích, ale především v každodenním životě se setkáváme s mnoha zástupci institucí veřejné správy. Měli by být vzory, ale myslím, že jim většinou chybí i to, čemu se říká „stavovská čest“.

Stále se hovoří o nutnosti změn, podobná témata se objevují i v předvolebních časech, při kampaních.

Změnilo se však něco? Jestliže ano, co? Postoj, přístup, jednání a chování? Výše platů? Vidíme snad větší vstřícnost a snahu „pracovat pro lidi“, naplňovat to prapůvodní poslání veřejně činné osoby? I nyní, poté co byl přijat Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě, převažuje negativní hodnocení úředníků.

Zatím stále výjimky

Chybí motivace vlastní i vnější a vzory (i ve vedení úřadů). Ano, jsou patrné rozdíly v jednání a v přístupu. Bohužel jsou to však zatím stále výjimky. A jejich nositelé to mají těžké. A je to asi skutečně, tak jak mi před časem řekl „jeden úředník manažer“. Ti noví, nezkostnatělí buď brzy odejdou nebo se přizpůsobí a kopírují staré vzory, přebírají předsudky.

Je tu otázka: Jakou (a jak) motivaci úředníkům dát? Jak (a čím) je ocenit, aby svou práci nebrali pouze jako nutné zlo, způsob pohodlné obživy včetně jistého zajištění, a ti výše postavení jako prostředek k pohodlnému životu, finančnímu a materiálnímu zabezpečení a v nejednom případě i způsobu, jak ukojit svoji touhu po moci či vlivu a manipulaci s lidmi.

Zlepšit povědomí o úřadech. Větší vážností, prestiží. Ale to nejde pouze direktivně, na tom musí pracovat každý sám a všichni dohromady. Cílem by měl být spokojený občan a prosperující země.

Každý jednotlivý úředník může přispět k tomu, aby se postoj občanů změnil. Začít sám u sebe a pozitivním příkladem vytvářet vzor a ukazovat, že je možné věřit těm, kdo nás zatím spíše přesvědčovali o opaku. Ve vlastním zájmu pomoci atmosféře důvěry a spolupráce.

Vstřícnost – jedna z možností

Lidé přicházejí s určitým očekáváním, většinou negativně naladěni, na základě předchozích zkušeností a pověsti, kterou úředníci mají. Každý toho může využít ve svůj prospěch. Třeba tím, že bude jiný. Nejprve alespoň v přístupu, když není nebo nemůže být schopen věc vyřešit, tak nabídnout řešení apod. Vstřícnost, hledání řešení a společných cest a cílů je jedna z možností, jak zlepšit pověst (sobě i úřadu) a zjednodušit následující jednání, vylepšit vnímání lidí.

Neustálým opakováním se negativní pověst potvrzuje, a je to začarovaný kruh. Zaměstnanci si nosí domů problémy z práce a obráceně, do práce jdou již předem naštvaní a otrávení. Neuvědomují si, že každá situace přináší něco pozitivního a každý člověk, se kterým se setkáme, nás může nějak obohatit. Musíme jen chtít vidět a vnímat. Vysílat a brát si.

Také první dojem stále není doceněn. Buď je podceňován (tím dáváme najevo i to, jak si ne/vážíme sami sebe a lidí, se kterými se potkáváme), nebo přeceňován a je na něj kladen příliš velký důraz (ve smyslu omráčit, zaskočit a uzemnit). Něco vidíme hned, další informace zaznamenáme až později (tomu se budu věnovat příště), při společném jednání, různých akcích apod.

Dojem vzniká již při přicházení k budově, vcházení do ní a setkání s prvními zástupci instituce. Ať již se jedná o vrátné, recepční nebo kohokoliv jiného. Někdy nás může nepříznivě naladit i ztížený vstup, jakým jsou třeba těžké dveře, málo místa pro lidi proudící oběma směry, vchod, který má daleko k bezbariérovosti apod. Interiér v nás může zanechat pocit, který přetrvá i po vlídném přijetí.

Ano, postarat se o příchozí je velké umění. Pozdravit se s návštěvou, vhodně ji uvítat a představit (se) a po předchozí dohodě s nadřízeným i nabídnout pohoštění. Kdo komu a jak podává ruku? Jak se představujeme? Jak nabídnout kávu? A jak ji podat?

Tyto a mnoho dalších otázek se mnohým honí hlavou, další vůbec netuší, že by měli podobné věci znát.

A pak se stává, že se mladinká sekretářka hrne s napřaženou rukou k vysoce postavenému staršímu muži, který přišel na jednání za jejím šéfem. Vůbec nereaguje na jeho rozpaky. Přisuzuje je svému okouzlujícímu vzhledu. Je přece atraktivní a sexy. Jen si nestačila uvědomit, že „skutečně sexy“ bývají i ženy v konzervativních kostýmcích či sportovním oblečení (které více zahalují než odkrývají), a tím vrhá stín i na svého nadřízeného a znehodnocuje tak jejich práci.

I muž, jehož oko spočine na obepnutých hýždích a pohled kopíruje linii zaříznutého prádla, vnímá ostatní dění, další informace, které jsou mu sdělovány. A bohužel pak přemýšlí i o tom, proč bylo nutné toto shlédnout. Co před ním skrývají a kde mají nedostatky, když tolik stojí o to, aby viděl, jakou barvu má krajka, která vykukuje z ženina hlubokého výstřihu?

Vhodné oblečení

Není nutné oblékat se módně a draze, mít na oblečení a doplňky mnoho peněz. Často je postačující mít jeden dva neutrální kostýmky a vhodně je podle situace a potřeby obměňovat doplňky, jako jsou hodinky, pásky, šátky, náušnice apod. Pomáhá i přiměřené nalíčení. Příliš výrazné oblečení není vhodné, protože je nápadné, přitahuje hodně pozornosti, a tím může zastínit osobnost nositele a jeho schopnosti; snáze se zapamatuje a pak to vypadá, že dotyčný chodí stále v tomtéž.

Také oslovování ostatních a mezi sebou navzájem. Většinou zapomínáme na oslovení titulem, funkcí (i výběr mezi nimi je důležitý), mnohokrát i pan/paní. „Je tam Novák?“. Nebo když návštěvník slyší, jak voláte: „Pepóóó, pocém.“ Tak pro něj váš kolega nadále bude Pepá. On bude mít podstatně stíženou pozici a vy nedobré jméno.

To se týká i telefonování. Toho jak se ohlásit, když přichází hovor. Dodnes můžeme slyšet: „Haló!“. „Prosim“. V lepším případě „Nováková“. Podle čeho volající pozná, kam se dovolal, s kým mluví? Často pak nastává zběsilé přepínání, vypadávání hovorů a čekání, při kterém čekající může vyslechnout, co se v místnosti děje, kdo koho štve, kdo má jaké odměny apod. Je tak obtížné požádat o strpení a stisknout tlačítko MUTE?

Veškerá naše prezentace, jednání, vystupování, oblékání atd. by měla brát ohled na naše postavení, naši profesi, funkci, prostředí a konkrétní situaci, životní styl a zdravotní stav. Být v celkovém souladu, nezapomínat na přirozenost.

Vždyť i nevhodným oblečením a jednáním můžeme zmařit výsledky našeho (někdy i dlouhodobého) úsilí.

Vážnost snižuje i to, když „šéf úřadu pobíhá“ v košili s ohrnutými rukávy, kravatu nakřivo a sako mu zahřívá opěradlo křesla, pásek čeká doma ve skříni. Úctu ztrácí také tím, že při jednání postupně na židli sjíždí níž a níž, založí ruce na objevujícím se bříšku, zkříží nohy (nad krabatící se ponožkou mu vykukuje neopálená kůže).

Poznali jste v mých řádcích své spolupracovníky nebo lidi ze svého okolí? Netěší vás to?

(Příště: Pokračování a další příklady toho, co kazí dobré jméno úřadů/úředníků.)

Miroslava Filipová,

agentura Miria