01.01.1970 | 12:01
Autor:
Kategorie:
Štítky:

DOBRÉ SOUSEDSKÉ VZTAHY - ZÁJEM OBCE

Mezi problémy, při jejichž řešení hrají obce nezastupitelnou roli, patří právní vztahy mezi vlastníky sousedících nemovitostí. Jejich narušení je totiž velmi častou příčinou sporů mezi obyvateli obce, nezřídka se soudní dohrou. Omezení, která musí strpět vlastník nemovitosti, aby neobtěžoval a...

Mezi problémy, při jejichž řešení hrají obce nezastupitelnou roli, patří právní vztahy mezi vlastníky sousedících nemovitostí. Jejich narušení je totiž velmi častou příčinou sporů mezi obyvateli obce, nezřídka se soudní dohrou.

Omezení, která musí strpět vlastník nemovitosti, aby neobtěžoval a neomezoval ostatní, jsou zakotvena v § 127 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že se úprava tohoto paragrafu (znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) zásadně shoduje s předchozí úpravou § 130a obč. zák. (znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb.), lze i napříště vycházet z výkladu sousedského práva, obsaženého v poměrně bohaté judikatuře z let 1982 až 1991 (v dalším textu ji budeme používat s odvoláním na čísla, pod nimiž byla uveřejněna ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

OBTĚŽOVÁNÍ A OHROŽOVÁNÍ

Odstavec první § 127 obč. zák. zakotvuje generální klauzuli, podle níž se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Zatímco vážné ohrožení se týká přímo výkonu práv chráněného vlastníka, obtěžování samo o sobě nebrání takovému výkonu, činí jej však nepříjemným či nepřiměřeně obtížným.

Úprava sousedských práv je jedním ze zákonem předpokládaných omezení práv vlastníka: vlastník musí trpět určitá omezení ve prospěch výkonu práv souseda. (Nemyslí se tím ovšem jen bezprostřední soused, ale každý, kdo může být na svých právech dotčen.) Povinnosti vyplývající z § 127 má sice každý vlastník věci movité či nemovité, v naprosté většině případů se však aplikuje na vlastníky nemovitostí.

Ochrany podle generální klauzule se přitom lze dovolávat pouze proti takovému obtěžování, které buď přesahuje míru, která je v daných poměrech přiměřená, anebo sice tuto míru nepřekračuje, ale vážně ohrožuje výkon práv jiného vlastníka.

Pokud jde o pojem "nad míru přiměřenou poměrům", jeho formulace vyjadřuje, že jako chování, které jde nad tuto míru, se v každém jednotlivém konkrétním případě bude posuzovat pouze zásah vlastníka jdoucí nad rámec vztahů, které jsou v daných poměrech - s přihlédnutím k místním podmínkám, intenzitě rušení atd. - mezi sousedy obvyklé a respektované.

Takovému přístupu přisvědčuje i judikatura: Vlastníku věci, případně jiným osobám ve smyslu § 130a obč. zák. se poskytuje ochrana jenom proti takovým zásahům, které ho nad míru přiměřenou poměrům obtěžují nebo vážně ohrožují výkon jeho práv. Jde-li o zásah, který nepřekračuje míru přiměřenou poměrům a společensky únosné hranice, nejedná se o neoprávněný zásah ve smyslu cit. ustanovení. V takových případech se nelze úspěšně dovolávat soudní ochrany (R 37/1985). Pokud se zjistí, že jde o nepodstatné zásahy, tj. o běžné chování, které jsou sousedi povinni navzájem trpět, nebo je spojeno s obvyklým užíváním nemovitosti, případně i movitých věcí, soudy správně žaloby zamítají (R 50/1985).

Úprava sousedských práv vychází z principu vzájemného a oboustranného omezení vlastnictví každého vlastníka. Podle jednoho z rozhodnutí Nejvyššího soudu v těchto otázkách (R 37/1985) úprava v oblasti sousedských práv vychází ze zásady, že tato práva se mohou účinně uplatňovat pouze na základě vzájemnosti. Ochrana poskytovaná právům vlastníka jedné věci nesmí být v nepoměru ke spravedlivé ochraně, která náleží právům vlastníka druhé věci.

V návaznosti na generální klauzuli je v § 127 podán demonstrativní výčet (slovo "zejména") nejčastějších způsobů chování, na něž se omezení vlastnického práva vztahuje.

ÚPRAVY STAVBY - POZEMKU

Vlastník nemovitosti by se měl především zdržet všeho, čím by mohl ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek. Nesmí ohrozit sousedící nemovitosti prováděním úprav svého pozemku nebo stavby na něm zřízené, aniž by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku. Zpravidla půjde o takovou činnost, která může vyvolat pohyb či dokonce sesutí půdy nebo stavby na ni zřízené (výkopy, podkopy, odbourání tarasu apod.).

IMISE

Relativně samostatnou skupinou nežádoucích zásahů do sousedských práv tvoří tzv. imise - důsledky výkonu vlastnického práva na svém pozemku nebo stavbě, které se nějakým škodlivým způsobem projevují na sousedícím pozemku nebo stavbě. V tomto směru jsou zakázány zásahy, kterými by vlastník věci obtěžoval sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi. Rovněž nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek.

Stejně jako v případě generální klauzule také nepřípustnost imisí uvádí zákon do závislosti na splnění podmínky, že uvedené zásahy znamenají obtěžování nad míru přiměřenou poměrům.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu (R 37/1985) rušení hlukem může být rovněž předmětem neshod mezi sousedy. Při posuzování míry přiměřené poměrům je třeba v takovýchto případech vzít v úvahu kromě místních poměrů také intenzitu hluku, jakož i to, zda jde o rušení jednorázové, opakované, úmyslné apod. Mezi typické případy neshod v sousedských vztazích patří i obtěžování pachem.

KOŘENY A VĚTVE

Dalším typem zásahu do sousedských práv je odstraňování podrostů (kořeny stromů, keřů a jiných rostlin, které podrůstají na sousedící pozemek) a převisů (větve stromů, keřů a jiných rostlin, které přerůstají na sousedící pozemek). Vlastník nemovitosti nesmí nešetrně, popř. v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Jinými slovy, vlastník má právo odstraňovat ze své půdy kořeny podrůstající ze sousedícího pozemku nebo větve přesahující z tohoto pozemku na jeho pozemek, pokud tak ovšem činí šetrně a z rostlinářského hlediska ve vhodné roční době. V opačném případě se dopouští nepřípustného zásahu do práv vlastníka sousedícího pozemku. Za šetrné např. nelze považovat případ, kdy v důsledku odstranění větší části kořenů dojde k narušení rovnováhy mezi podzemní a nadzemní částí stromu.

V této souvislosti je třeba se zmínit o otázce vlastnictví plodů stromu, jehož větve přesahují nad pozemek souseda. Podle obecné úpravy nabývání vlastnictví přírůstků věci (§ 135a obč. zák.) přírůstky náležejí vlastníku věci i tehdy, kdy byly od věci odděleny. To znamená, že plody na větvích přesahujících na sousedící pozemek nebo již oddělené plody, které na tento pozemek spadly, patří vlastníku věci hlavní - stromu a pozemku, na němž roste, nikoliv sousedovi. Proto si ten, kdo odstraňuje převislé větve, nemůže přivlastnit ovoce na těchto větvích ani ovoce přepadlé na jeho pozemek.

Ze smyslu předmětné části ust. § 127 odst. 1 však vyplývá, že odstraňování větví, na nichž je ovoce, je nutno považovat za nepřípustné vždy, neboť nejde o šetrné odstraňování a neděje se ve vhodné roční době (tj. mimo vegetační období).

Uvedený přístup respektuje i judikatura:

[*] Přerůstáním kořenů a větví (nad míru přiměřenou poměrům) na pozemek souseda dochází k rušení, zejména stíněním, vysáváním živin z půdy, bráněním ve výhledu apod. Soused, do jehož práva se takovými převisy zasahuje, je oprávněný odstranit ze své půdy kořeny stromů a přerůstající větve, nesmí to však provést v nevhodné roční době a nešetrným způsobem. Nevhodnost doby je daná vegetačním obdobím. Za šetrný je třeba považovat takový zásah, který je přiměřený k odstranění rušení (R 37/1985).

[*] Soudy správně vykládají pojmy "nešetrnost a "nevhodnost roční doby" při odstraňování větví stromů přesahujících na sousední pozemek. Nevhodnost doby váží na vegetační období a za šetrný považují pouze takový zásah, který je přiměřený (R 50/1985).

OPLOCENÍ

Zákon neukládá vlastníku obecnou povinnost svůj pozemek oplotit. Avšak v konkrétním případě podle ust. § 127 odst. 2 může soud svým rozhodnutím uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit. Musí být ovšem splněn předpoklad, že oplocení je potřebné a nebrání účelnému využívání sousedících pozemků. Za potřebné bude považováno oplocení zejména v případě, kdy poskytne ochranu proti nepřípustným zásahům, kterým nelze jinak zabránit (vnikání chovaného zvířectva).

Kromě toho zákon požaduje, aby si soud před vydáním takového rozhodnutí vyžádal stanovisko příslušného stavebního úřadu. Tímto stanoviskem není soud vázán. Na druhé straně postavení plotu je zároveň i záležitost administrativněprávní - musí být zároveň dodrženy stavebněprávní předpisy. Soud by proto měl před vynesením rozsudku, který ukládá povinnost oplotit pozemek, důkladně zvážit stanovisko stavebního úřadu.

V tomto smyslu vykládá vztah rozsudku soudu a stanoviska stavebního úřadu také judikatura: Soud je oprávněný posoudit povinnost oplocení z občanskoprávních hledisek (zda je oplocení potřebné na zabezpečení ochrany občanskoprávního subjektu, zda nebude zabraňovat účelnému využití sousedících pozemků, zda stavebník má k pozemku vlastnické, případně jiné právo opravňující oplotit pozemek). Stavební úřad však posoudí možnost oplocení z administrativněprávního hlediska. Soud při rozhodování o oplocení je povinen si vyžádat stanovisko stavebního úřadu. Tady je třeba zdůraznit, že jde jen o stanovisko státního orgánu a ne o jeho správní rozhodnutí. Tímto stanoviskem není soud vázán, musí si ho však opatřit a přihlédnout k němu. V případě záporného stanoviska soud zváží, zda i přesto uloží povinnost pozemek oplotit (R 37/1985).

V dané souvislosti vzniká nezřídka spor v otázce, který z vlastníků sousedících pozemků je povinen svůj pozemek oplotit. Zákon obecné pravidlo neobsahuje. Pouze jako obyčej je někdy respektováno tzv. pravidlo pravé ruky, podle kterého je vlastník povinen oplotit svůj pozemek po pravé straně při čelním pohledu od vstupu na pozemek.

VSTUP NA POZEMEK

Častou příčinou sporů mezi vlastníky sousedících pozemků je otázka vstupu na pozemek souseda. Ustanovení § 127 odst. 3 ukládá vlastníkům sousedících pozemků vzájemnou povinnost umožnit vstup na své pozemky, popř. na stavby na nich stojící, a to za těchto podmínek:

1. pouze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře,

2. jen pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb.

Zdůrazňuje se tak požadavek nezbytnosti vstupu. K výkladu tohoto požadavku může přispět následující judikát: Vstup na pozemek souseda je vážným zásahem do jeho vlastnického práva. Proto se podle ust. § 130a odst. 3 obč. zák. umožňuje jen tehdy, kdy to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Ke vstupu na sousedící pozemek je vlastník sousedící nemovitosti oprávněný jen v takovém rozsahu, v jakém je to na obhospodařování jeho pozemku nebo stavby nevyhnutelné. Soudy v zásadě správně takto vykládají pojmy "nezbytná údržba" a "obhospodařování sousedních pozemků a staveb" (R 50/1985).

Občanskoprávní úprava vstupu na pozemek se nedotýká úpravy této problematiky ve zvláštních předpisech (např. podle zákona o vodách).

Pokud by v důsledku vstupu na sousedící pozemek/stavbu vznikla škoda na tomto pozemku/stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit. Této odpovědnosti se nemůže zprostit. Odpovědnost za škodu má tudíž objektivní charakter: vzniká bez ohledu na to, zda ji škůdce zavinil, či nikoliv.

Pokud dojde k ohrožení nebo porušení zákonem chráněných vztahů mezi vlastníky sousedících nemovitostí, lze použít několik právních cest k obnově pokojného stavu.

ZÁPŮRČÍ ŽALOBA

Orgánem, u něhož se lze domáhat ochrany proti tomu, kdo právo chráněné občanským zákoníkem ohrozí nebo poruší, je zásadně soud (§ 4 obč. zák.). Vlastník sousedící nemovitosti, jehož práva jsou jednáním souseda ohrožena nebo narušena, může podat u soudu tzv. zápůrčí (negatorní) žalobu. Jejím cílem je, aby se žalovaný neoprávněných zásahů zdržel, popř. aby tyto rušivé neoprávněné zásahy byly odstraněny. Stejné právo má i oprávněný uživatel nemovitosti.

Jen v případě, kdy hrozí vážná škoda, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil rušiteli provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.

Ochrana poskytnutá soudem na návrh oprávněného spočívá v tom, že soud uloží žalovanému povinnost zdržet se rušení, vymezeného ve výroku rozsudku, např. obtěžování sousedů (nad míru přiměřenou poměrům) odkládáním nebo vypouštěním odpadů, hlukem, prachem atd. Rušení sousedského práva musí být přitom v žalobě vymezeno s dostatečnou přesností a určitostí.

Kromě toho žaloba nemůže směřovat k povinnosti něco konat (např. odstranit či přemístit hnojiště jako zdroj nepřiměřeného zápachu, apod.). Může směřovat výhradně k výroku soudu, kterým je žalovanému uložena povinnost zdržet se vymezeného rušení. Je potom věcí žalovaného, jaká opatření ke splnění tohoto výroku vykoná (např. jakým způsobem odvede ze sousedova pozemku tekuté odpady, zda a do jaké vzdálenosti od hranice sousedova pozemku přemístí hnojiště, apod.).

Řešit otázku, zda jsou opatření žalovaného dostatečná k odstranění příčiny obtěžování souseda nebo ohrožení jeho práv, přísluší soudu až v rámci řízení o soudní výkon rozhodnutí.

Takový výklad uvedených problémů vyplývá i z použitelné judikatury:

[*] Návrhem na zahájení občanského soudního řízení, směřujícím proti vlastníkovi, se navrhovatel může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoli však již povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví (R 45/1986).

[*] Podle § 130a odst. 1 obč. zák. (podle nyní platného znění §127 odst. 1) lze se návrhem na zahájení řízení domáhat jen uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení. Ochrana podle tohoto ustanovení nesměřuje k tomu, aby žalovaným byla uložena konkrétní opatření., nelze ukládat povinnost konat něco pozitivního. Je výlučně na vlastníkovi, aby si sám zvolil opatření k zamezení dalšího obtěžování souseda, popř. ohrožení jeho práv. Zda jsou postačující, bude soud zkoumat až v řízení o soudní výkon rozhodnutí. Nelze však uložit žalovanému, aby se zdržel výkonu práva vlastnického.

Podle § 417 odst. 2 obč. zák. lze uložit povinnost něco konat, např. odstranění věci, lze-li to považovat za opatření vhodné a přiměřené k odvrácení hrozící vážné škody. Podle obsahu návrhu lze i kumulovat, a to jak žádost o zdržení se konkrétního zásahu, tak i vhodné opatření k odvrácení škody. Je-li vhodným a přiměřeným opatřením uložení povinnosti odstranit stromy, musí se přihlížet i k vyhlášce č. 142/1980 Sb., která stanoví podrobnosti o ochraně stromů rostoucích mimo les, o výjimečném povolování jejich kácení a způsobu využití dřevní hmoty z nich. Za vhodné a přiměřené opatření nelze považovat opravu, popř. úpravu věci, ke které rušiteli nenáleží vlastnické právo (R 3/1988).

[*] Žalobami podle ust. § 130a obč. zák. se účastníci často domáhají odstranění nebo přemístění odtokových, odpadových kanálů, žump apod., což přesahuje rámec ochrany poskytované uvedeným zákonným ustanovením (R 50/1985).

ZÁSAH OBECNÍHO ÚŘADU

V případech, kdy to stanoví zákon, poskytuje ochranu ohroženým nebo narušeným občanskoprávním vztahům jiný orgán, než je soud. Bude tomu tak kupříkladu, jestliže došlo ke zřejmému zásahu do pokojného stavu: ochrany se lze domáhat u příslušného orgánu státní správy, kterým je v daném případě obecní úřad (§ 5 obč. zák.). Příslušným je přitom obecní úřad v místě, kde ke zřejmému zásahu do pokojného stavu došlo (§ 7 správního řádu).

Nejčastěji se tento postup (podle § 5) uplatňuje právě v případech, kdy byla ohrožena nebo narušena sousedská práva. Podle stanoviska Nejvyššího soudu (Sborník Nejvyššího soudu III, str. 427) domáhat se ochrany podle § 5 obč. zák. je praktické u některých tzv. imisí (např. při obtěžování hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady a stíněním, kde občanskoprávní úprava souvisí s úpravou správní (viz § 8 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu - cit. vyhláška byla zrušena a nahrazena stejnojmennou vyhláškou č. 137/1998 Sb.).

Avšak ani tehdy není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Je ponecháno na vůli toho, čí vlastnická práva byla zásahem do pokojného stavu poškozena nebo ohrožena, zda se obrátí se žádostí o právní ochranu na místně příslušný obecní úřad, nebo zda podá návrh na rozhodnutí v dané věci přímo soudu.

I když je právo domáhat se ochrany pokojného stavu u příslušného obecního úřadu založeno v občanském zákoníku (§ 5), postup jeho uplatnění se řídí ustanoveními správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb. v platném znění). Řízení je zahajováno na návrh osoby, která se ochrany prostřednictvím správního orgánu, tj. pověřeného obecního úřadu, dovolává. Rozsah dokazování je však v dané situaci omezen na posouzení toho, zda jsou dány podmínky ochrany, a v kladném případě na výběr vhodného opatření k obnově původního pokojného stavu.

Pokud příslušný obecní úřad zjistí, že se skutečně jedná o zásah do pokojného stavu (stavu, který fakticky existoval předtím, než porušením práva došlo ke vzniku závadného stavu), má vůči rušiteli dvě možnosti:

[*] zakázat mu dále zasahovat do pokojného stavu,

[*] uložit rušiteli povinnost odstranit závadný stav tak, aby se věc vrátila do původního (pokojného) stavu.

Vyloučit nelze ani to, že obecní úřad uplatní v jednom případě obě možnosti najednou.

Uvedený postup má ovšem pouze předběžnou povahu, jeho smyslem není rozhodnout spor o právo, nýbrž obnovit stav před porušením práva.

Použitím tohoto postupu (opatření obecního úřadu) není dotčena pravomoc soudu. Soudní řízení může následovat kdykoli po vydání předběžného opatření příslušným obecním úřadem. Teprve v soudním řízení bude řešen spor o právo. A naopak - soud nemůže odepřít ochranu v případě, kdy postup podle § 5 poškozený (ohrožený) neuplatnil a obrátil se přímo k soudu.

SVÉPOMOC

Ačkoli ochrana práv chráněných občanským zákoníkem přísluší zásadně soudu, případně jiným státním orgánům, zákon (§ 6 obč. zák.) zcela vyjímečně připouští, a to tam, kde hrozí bezprostřední nebezpečí neoprávněného zásahu, bránit se svépomocí. Jedná se o způsob ochrany práva, při kterém sám vlastník nemovitosti, jehož práva jsou ohrožena, svojí mocí a silou chrání tato práva. Cit. ustanovení však zároveň stanoví podmínky, za nichž je svépomoc přípustná: ohrožený může sám odvrátit zásah, který

- je neoprávněný (o svépomoc v mezích zákona tudíž nepůjde, jestliže by jednání směřovalo proti zásahu k tomu povolaného orgánu, provedenému v rámci jeho pravomoci),

- bezprostředně hrozí (o svépomoc by nešlo proti zásahu, který už trvá delší dobu, který pominul nebo hrozí až ve vzdálenější budoucnosti),

- jednání ohroženého musí být v příčinné souvislosti s neoprávněným zásahem do jeho práva,

- svépomoc musí být provedena přiměřeným způsobem, a to jak co do přiměřenosti použitých prostředků, tak i co do vynaložené intenzity a rozsahu odvrácení neoprávněného zásahu.

Pokud by uvedené podmínky nebyly splněny, může být svépomoc posuzována jako porušení práva, provázené odpovědností za škodu.

JIŘÍ NESNÍDAL,

editor právní rubriky Ekonoma,

člen redakční rady Právního rádce

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2021 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down