Občané příliš svých práv nevyužívají

Po roce 1989 se u nás mnohé změnilo v oblasti hospodářské, sociální i kulturní. Přirozeně také v organizaci systému veřejné správy. Jedním z nejvýznamnějších posunů ve veřejné správě bylo určitě obnovení obecní samosprávy.

Česká republika se tak opět navrátila ke konceptu dvoukolejné správy, která je založena na paralelní existenci správy státní a již zmíněné obecní samosprávy. Tato skutečnost vedla ve svých důsledcích k rozšíření práv každého z nás, ačkoli si to mnohdy vůbec neuvědomujeme. Spíše jsme viděli či vidíme nové šance v možnosti opět volně cestovat, svobodně se vyjadřovat atd. Kromě toho se však objevila nová příležitost ovlivňovat dění ve svém nejbližším okolí, ve své obci.1)

Významná role občanů v obcích vyplývá již ze samotné definice obce, jakožto základního územního samosprávného společenství občanů.2) Naše Ústava na obce pohlíží jako na územní společenství občanů, které má právo na samosprávu (viz čl. 100 Ústavy ČR). Zákonnou povinností obce je pak péče o potřeby svých občanů /§ 2 odst. 2 zákona o obcích3)/. Již z tohoto stručného přehledů právních úprav je patrné silné zaměření obcí na občany, což tvoří podstatu samosprávného poslání obcí.

„MOHOU“ TOHO SKUTEČNĚ MNOHO

V návaznosti na toto pojetí samosprávy pak byla definována oprávnění občanů. Těm Ústava ČR dává možnost podílet se na správě věcí veřejných. To se může dít přímo, což je ale v našich podmínkách stále ještě nedostatečné, nebo volbou svých zástupců. Zákon o obcích občanům obce dále přiznává další oprávnění, jak se mohou účastnit samosprávy obce. Za stanovených podmínek mohou volit a být voleni do obecního zastupitelstva, rozhodovat v obecním referendu, účastnit se zasedání zastupitelstva, vyjadřovat se k projednávaným věcem, k návrhu rozpočtu a závěrečného účtu. Mohou orgánům obce podávat návrhy, připomínky a podněty, požadovat projednání určité záležitosti. Zapojit se do samosprávy je pak také možné realizací petičního práva. Občané toho „mohou“ skutečně mnoho. Otázkou však je, do jaké míry těchto svých oprávnění využívají a zda to příslušná samospráva nějakým způsobem podporuje, či naopak.

Osobně se domnívám, že občané příliš svých práv nevyužívají. Já sama jsem toho dobrým příkladem. Na druhé straně bych řekla, že témata o zapojení občanů se diskutují stále častěji, jsou více vidět, a tak lze do budoucna očekávat určité změny směrem k většímu zapojení občanů. Dnes jsou asi nejaktivnějšími „participanty“ představitelé nejrůznějších ekologických sdružení a jistě každý obecní úřad by také mohl „vysypat z rukávu“ hned několik jmen tzv. chronických stěžovatelů. Jaký tento stav pak zanechává dojem u představitelů obce? S ekology je mnohdy těžká řeč a člověk, který si jen neustále stěžuje (možná často i bezdůvodně), také nebude jistě na radnici, resp. obecním či městském úřadě, zrovna vítaným hostem. Jakýmikoliv negativními zkušenostmi by se však neměl nikdo nechat odradit.

Pokud někdo narazí na problémy při pokusech realizovat svá oprávnění občana obce, setká se s nezájmem či nepříjemnými úředníky, neměl by ihned rezignovat. Zachovat si optimismus se vyplácí v každé situaci. Stejně tak druhá strana, tedy obecní samospráva a její představitelé, by měla přestát určité nepříjemnosti a pokusy o větší spolupráci s občany stále opakovat. Zapojení občanů a jejich účast na životě obce je přínosná pro všechny zúčastněné. Větší díl práce, jak takovou spolupráci vybudovat, však leží na bedrech obce.

VÝHODY SPOLUPRÁCE

Nyní se blíže zaměřím na výhody spolupráce, poté na možnosti, jak ji vybudovat.

Jak jsem se již v předchozím textu zmínila, zapojení občanů do života obce přináší své užitky na všech „frontách“. Pro občany je to prvotně jistě určité uspokojení z toho, že mohli svá oprávnění skutečně využít a že byli respektováni. Každý by byl jistě také velmi hrdý, kdyby se mu podařilo prosadit nějaký svůj návrh na zlepšení určité oblasti obecního života a kdyby se takový návrh skutečně realizoval a přinesl výhody. Větší zapojení do života obce také s sebou nese hlubší poznání místa, kde žijeme, zvyšuje se citlivost na problémy, které člověk do té doby třeba vůbec nevnímal. Zlepšuje se také vztah občanů ke své obci. Člověk se s obcí blíže sžívá.

Výhody pro představitele samosprávy, kteří zastupují onu druhou stranu, jsou podle mého názoru pragmatičtější. Obec totiž tím, že bude své občany podporovat, aby se více zapojovali, aby se snažili ovlivňovat rozhodování, přenáší část zodpovědnosti za přijatá rozhodnutí a jejich následky na občany. Takový „alibistický“ důvod by ale neměl být tím hlavním podnětem pro navázání spolupráce. Důvodem by mělo být dosažení větší spokojenosti občanů a uspokojení jejich potřeb. Obec může dále ze spolupráce těžit tím, že větší zapojení lidí přinese také z jejich strany více nápadů na řešení nejrůznějších problémů. „Víc hlav víc ví.“ Tato nesporná výhoda má bohužel i svou stinnou stránku. Mohlo by se totiž stát, že občané svými nápady představitele obce doslova zahltí, což může přijetí konečného řešení nebezpečně prodloužit. Sama se sice domnívám, že taková možnost je pouze teoretická, ale počítat se s ní musí. Prospěchem pro samosprávu by rovněž mohlo být využití občanů jako pomocníků (brigádníků) při určitých pracích. Myslím tím vyhlašované úklidové akce typu „zameť si před svým prahem“ nebo dobrovolná pomoc například při čištění parků (takové akce jsou často nabízeny zejména základním školám) apod.

Obec ale může také využít odborných znalostí svých občanů a to tak, že je vyzve k zapojení se do určitých komisí a poradních orgánů. Specifickou spoluprací by pak bylo navázání užších vazeb s představiteli podnikatelského sektoru v obci. Významní zaměstnavatelé mohou přispívat ke zvýšení hospodářské úrovně obce – vyšší průměrné mzdy, vyšší životní úroveň obyvatel, rozvoj služeb a dalšího podnikání, zlepšení infrastruktury, nalákání vzdělaných lidí do obce, zlepšení image obce atd. Jak je patrné, představitelé obce mohou ze svých občanů „vytěžit“ spoustu výhod. Z tohoto důvodu se domnívám, že právě oni by na spolupráci měli mít největší zájem.

ZÁKLADEM JE KOMUNIKACE

Nyní přejděme k problému, jak takovou spolupráci vytvořit. Nesporným základem je zde komunikace. Právě od ní by se mělo začít a jí věnovat největší pozornost. Prvním krokem by mělo být sdělení občanům, jaké možnosti k participaci mají, jaká oprávnění mohou využít. Taková sdělení by už v sobě měla mít zahrnuté výzvy k tomu, aby občané svých možností využili, aby se je podařilo zlákat. Tento aspekt splnit, je asi to nejtěžší. Já bych navrhovala překlenout tuto obtíž navázáním bližšího vztahu s občany, představit se jim, představit úřad, posílit důvěru občanů a snažit se o jakýsi přátelský vztah. To by obnášelo účast představitelů obce na kulturních, sportovních a jiných akcí, na besedách s občany atd. Zkrátka vyjít mezi lidi. Tyto praktiky by však neměly ustat v momentu, kdy se už začíná zvýšená pozornost občanů k životu v obci objevovat.

Ke komunikaci s občany je nutno přistupovat velmi zodpovědně. Základem by se mělo stát vytvoření konkrétní komunikační strategie, podle které by měl daný úřad, jeho představitelé a pracovníci postupovat. Důležité je si uvědomit, že obyvatelé jsou velmi různorodí, a tedy i jejich potřeba informací se bude v jednotlivých hlediscích lišit. Těmi základními hledisky jsou způsob, resp. prostředky komunikace, a rozsah a druh informací. V dnešní moderní době se stále rozšiřují možnosti, jichž lze využít pro sdělování podstatných zpráv. Kromě klasických medií, jakými jsou tisk, rozhlas či televize, přibyl také internet. Posledním trendem se stává využití mobilních telefonů, zejména pak zasílání krátkých textových zpráv (SMS). Sám občan se tak může přes SMS dotazovat úřadu na nejrůznější věci, nebo naopak sám úřad z vlastní iniciativy rozesílá informace registrovaným osobám. Výhodou této mobilní komunikace je lepší kontakt s mladší generací, navíc má i osobnější charakter. Možné využití je také při pořádání anket. Prostředků ke komunikaci je celá řada, patřil by sem i již výše zmíněný přímý kontakt představitelů obce a občanů. Problémem je však to, že lidé většinou volí jen některé z těchto prostředků. Pro to, aby se informace dostaly ke všem subjektům, je tudíž nutné využívat co nejširší spektrum komunikačních nástrojů.

Druhým aspektem komunikace, který musí být vyřešen, je charakter poskytovaných informací a jejich rozsah. Samozřejmě by se měly informace poskytovat v maximálním objemu, ale opět tady platí, že ne každý stojí o každou informaci. Obec by si proto měla udělat průzkum mezi občany, o které informace by měli největší zájem, jak by měly být podrobné a jaké prostředky k jejich sdělení by měl úřad využít. Výsledkem by pak měla být identifikace skupin občanů podle jejich rozdílných požadavků. Lze také očekávat, že dané skupiny by se lišily nejen podle požadovaných informací, ale také podle preferovaných komunikačních prostředků. Pak je možné tyto skutečnosti propojit a „specializovat“ vybrané sdělovací nástroje na vybrané informace.

V problému vytvoření strategie komunikace bychom mohli ještě dlouze pokračovat, to ale není předmětem tohoto příspěvku. Na tomto místě nám postačí alespoň si uvědomit její důležitost. Efektivní zapojení občanů do veřejného života se totiž bez kvalitní komunikace s nimi nepodaří. Navíc je dostatečná informovanost nezbytnou podmínkou kvalitní a přínosné diskuse.

Ráda bych vyzvala všechny čtenáře, aby mi napsali o vlastních zkušenostech s touto problematikou. Možná se ve vašich reflexích objeví něco zajímavého, co by se dalo dále rozšířit, a tak by se i ostatní mohli z vašich zkušeností poučit.

Poznámky:

1) Pod pojmem obec je v tomto textu rozuměno také město.

2) Viz zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).

3) Viz zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).

PETRA OLŠOVÁ
Fakulta národohospodářská, VŠE Praha

Ke komunikaci s občany je nutno přistupovat velmi zodpovědně. Základem by se mělo stát vytvoření konkrétní komunikační strategie, podle které by měl daný úřad, jeho představitelé a pracovníci postupovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *