Památková péče je služba veřejnosti

Památková péče má být modernější a efektivnější, její prezentace důslednější, řekla při svém nástupu do funkce nová generální ředitelka Národního památkového ústavu Ing. arch. Naďa Goryczková. Na to, co to konkrétně znamená, a na další záměry ústavu jsme se jí zeptali půl roku poté.

Co si máme představit pod modernějším a efektivnějším pojetím památkové péče?

Především to, že Národní památkový ústav (NPÚ) by měl být moderní institucí 21. sto-letí, a to jak uplatňováním nových infor- mačních technologií a digitalizací bohaté- ho fondu, tak modernějším a vstřícnějším přístupem ke společnosti. Efektivita se týká řízení ústavu. Mým cílem je vytvořit v čele této největší příspěvkové organizace ministerstva kultury s dvěma tisíci zaměstnanci a více než miliardovým rozpočtem funkční generální ředitelství nezávislé na ústředním pracovišti – to by pak mělo plnit funkci metodického, dokumentačního a evidenčního pracoviště. Zaměřit bychom se chtěli také na větší výkonnost pracovníků. Ne že by památkáři nebyli intenzivně využíváni – většina terénních pracovníků pracuje nad rámec pracovní doby; ale je tu ještě řada činností, kde je co zlepšovat.

Pokud jde o prezentaci, domníváte se, že byla a případně je nadále nedostatečná?

Zcela jistě byla a je nedostatečná. Tato záležitost se v NPÚ podceňovala. Svědčí o tom fakt, že jsme vstupovali do hry a byli vnímáni převážně v souvislosti s konfliktními kauzami. Ale my bychom velmi rádi prezentovali i úspěchy památkové péče, kterých není málo, a prostřednictvím médií více komunikovali s veřejností. Kromě odborné památkové péče jde i o prezentaci souboru 104 objektů, státních hradů a zámků v naší správě, které jsou z podstatné části přístupné veřejnosti – i jim je třeba věnovat větší mediální pozornost.

Památkářům se někdy vytýká přehnaná rigidita, lpění na maličkostech, na zachování detailů při rekonstrukcích, přičemž se pak může někdy stát, že se kvůli nedostatku peněz neopraví nic. Jaký je váš názor?

Vše záleží na lidech. Jsou mezi námi vzdělaní odborníci, ale i méně zkušení kolegové – většinou mladí absolventi bez praxe, kteří se mohou bát rozhodnout a raději věc zamítnou, nebo ulpívají na maličkostech a celek jim uniká. Problém je, že jsme státní instituce, kde finanční ohodnocení není zrovna ideální – průměrný hrubý plat vysokoškolsky vzdělaného pracovníka nedosahuje ani dvaceti tisíc korun. Mladí k nám nastoupí, ale po získání praxe odcházejí za lepším výdělkem a na jejich místo opět přicházejí absolventi vysoké školy. Byla bych ráda, kdyby tomu tak nebylo, kdyby bylo povolání památkáře pro mladé perspektivní, památkář byl sebevědomý, dostatečně fundovaný a také dostatečně oceněný pracovník. Aby byl rovnocenným partnerem v dialogu s projektantem i investorem a uměl přesvědčivě zdůvodnit své rozhodnutí. Aby se vlastníci památkových objektů neděsili, když slyší slovo památkář, ale naopak nás vnímali jako ty, kteří jim mohou pomoci.

Jak toho chcete docílit?

Soustavným celoživotním vzděláváním nejen v oblasti odborné památkové péče, ale i v umění komunikace. Nastolením kvalitního kariérního řádu s motivačními prvky v podobě možnosti platového růstu při rozšíření vzdělání. Mohlo by se jednat o jakousi obdobu lékařských atestací, kdy ta základní by se týkala všeobecné památkové péče, vyšší by už směřovala ke konkrétní specializaci.

Ideální nebývá ani vztah památkářů a architektů. Architekti říkají, že ve vzájemném dialogu to dost často jiskří. Vy sama jste také architektka; máte už představu o vzájemné spolupráci?

Snažíme se tuto propast překlenout. Zahájili jsme už jednání s Českou komorou architektů a našli jsme několik styčných bodů, na kterých lze stavět budoucí spolupráci. Samozřejmě ne na všem se dohodneme, ale je nutné umět naslouchat jeden druhému, vzájemně se respektovat a hledat společ- ně hodnoty jak historické, tak současné architektury.

Jak by mohla vypadat ideální spolupráce vlastníků památek a památkářů?

Mým cílem je, aby naši pracovníci vnímali památkovou péči jako službu veřejnosti, chápali, že jsme tu nejen proto, abychom hájili zájmy státu v oblasti ochrany památkových hodnot, ale také pro vlastníky kulturních památek. Vyváženost obou těchto zdánlivě protichůdných snah je předpokladem vzájemné dobré spolupráce – památkář by měl být nápomocen vlastníkovi při obnově jeho kulturní památky a vlastník by měl naopak vnímat hodnoty kulturního dědictví, které vlastní.

Letos proběhla docela vzrušená diskuse kolem věcného záměru nového památkového zákona. Památkářům se moc nelíbil …

Věcný záměr byl zpracován, prošel připomínkovým řízením a Legislativní rada vlády ho zamítla. V této chvíli (v době jmenování nové Fischerovy vlády – pozn. red.) je málo pravděpodobné, že se novým zákonem bude ministerstvo kultury dále zabývat. Stávající zákon, který prošel řadou novelizací, není zas tak špatný, i když je mu vyčítáno, že vznikl v totalitním režimu, neodráží principy demokracie a je v rozporu s jinými zákonnými normami. Na přípravě věcného záměru nového zákona bylo odvedeno hodně práce. Je důležité, že otevřel diskusi o památkové péči. I když se s jeho obsahem zcela neztotožňuji, nepovažuji za korektní to nyní rozebírat – v tomto případě preferuji diskusi se zřizovatelem.

V dubnu jste zahájili projekt Oživlé památky. Je už možné shrnout zkušenosti?

Oživlé památky je název celé letošní turistické sezony. Předpokládáme, že česká veřejnost nebude v době hospodářské krize tolik jezdit do zahraničí a třeba nepohrdne našimi hrady a zámky, přičemž naším cílem je, aby nepřišli jen jednou, ale vícekrát do roka. Proto jsme připravili tematické měsíce, umožňující veřejnosti uvidět, navštívit a zažít něco, co není běžné. Konkrétně květen měl název 13. komnata, což znamenalo, že návštěvníci mohli vidět i prostory, které nejsou běžně přístupné. Červen je tradičně věnován dětem, červenec se odehraje ve znamení řemesel: Návštěvníci budou moci tradiční řemesla nejen vidět, ale také si je sami vyzkoušet. V srpnu chceme organizovat noční prohlídky a v září se budou prezentovat hrady a zámky, na nichž se točily slavné pohádkové filmy. Od příští sezóny chceme na našich hradech a zámcích organizovat například i cyklus koncertů klasické hudby. Hrady a zámky v minulosti bývaly v obcích a městech, kde se nacházejí, centrem kulturního života a zároveň nabízely to nejhodnotnější, co v místě bylo. Chceme, aby se opět těmito centry staly, byť v jiném pojetí.

Pokud jde o hodnocení letošního projektu, je na ně ještě brzo. Sice v dubnu, kdy jsme poprvé prezentovali náš soubor všech 104 hradů a zámků jako celek, byly víkendové návštěvy na většině objektů výrazně vyšší než v minulých letech, ale to byl začátek sezony, z něhož se nedá nic vyvozovat. Kromě toho v dubnu bylo výjimečně krásné počasí.

Nedávno jste vydali prohlášení k projektu Zelená úsporám a varovali před neuváženými zásahy. Z čeho pramení vaše obavy?

Především chci zdůraznit, že nerozporujeme program jako takový, naopak ho vnímáme jako pozitivní věc. Máme však obavy, aby masivním zateplováním obvodového zdiva a výměnami oken za plastová nebyla ohrožena historická sídla ve své autenticitě. V těchto případech bude hodně záležet i na postoji místních samospráv. Solitérní kulturní památky zákon chrání dostatečně, ale jde nám zejména o nezapsané objekty v městských památkových rezervacích a městských památkových zónách, kde vymáhání zákona nemusí být tak jednoznačné. Proto jsme požádali ministerstvo kultury, aby upozornilo ministerstvo životního prostředí na případná rizika úbytku památkových hodnot při nevhodné aplikaci programu v chráněných územích. Byli bychom velmi rádi, kdyby vlastníci kulturních památek mohli získat z tohoto programu dotace třeba i na opravu oken, jejich repasi, provedení kopií, které lze udělat i tak, aby splňovaly požadavky na tepelné úspory. V této souvislosti jsme připravili společně s Českou komorou architektů a Státním fondem životního prostředí memorandum adresované ministerstvu životního prostředí.

Budou v tom případě památkáři schopni nabídnout vlastníkům památek jiné metody zateplení?

My na Národním památkovém ústavu samozřejmě znalci těchto metod nejsme – ani jimi být nemůžeme. Ale chceme nyní připravit workshop za účasti památkářů, technologů a specialistů na stavební fyziku, kde by se o těchto metodách hovořilo.

Chceme totiž hledat i jiné možnosti zateplení, než je nejčastější používání exteriérových zateplovacích systémů s polystyrénovými deskami a umělými stěrkovými omítkami v kombinaci s plastovými okny. Například nechráněné objekty nacházející se v území s plošnou památkovou ochranou by se mohly zateplovat z interiéru tak, aby plasticita historické fasády zůstala zachována a požadavek na snížení energetických nákladů byl splněn.

JIŘINA ONDRÁČKOVÁ

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *