Program i po deseti letech dává venkovu šanci

O Programu obnovy venkova, soutěži Vesnice roku, ale také o tom, jak si dovedou dospělí hrát, hovoříme s Josefem Zoserem, senátorem Parlamentu ČR, místopředsedou Spolku pro obnovu venkova a starostou obce Jiřetín pod Jedlovou.

Soutěže Vesnice roku se v roce 2004 zúčastnilo jen 238 obcí. Není to málo?

To si nemyslím. V roce 1998, kdy soutěžila a vyhrála naše obec, nás bylo jen 168. Takže trend je spíše stoupající. Absence v soutěži neznamená, že se v obci nic nedělá. Jejím důvodem může být i to, že některé obce stejně jako my se poté, co získají přední umístění už nepřihlašují. Jinde možná nechtějí soutěžit proto, že mají ještě velký kus práce před sebou. Myslím, že účast je úměrná; ostatně nedovedu si představit, jak by hodnotící komise zvládly účast třeba několika tisíc soutěžících.

Platí totéž pro účast ve Spolku pro obnovu venkova?

Neznám přesný počet obcí, které jsou členy spolku. Jeden čas jsem navrhoval, aby to byli všichni, kdo soutěží, ale neprošlo to. Netvrdím ale, že je to spásná myšlenka. Nemělo by nám jít o kvantitu, ale o kvalitu. Za správné považuji rozhodnutí, že i nadále budeme podporovat už existující krajská sdružení spolku.

Jiřetín pod Jedlovou se stal Vesnicí roku před sedmi lety. Co bylo třeba pro toto vítězství udělat?

Naše obec má zhruba 600 obyvatel, já jsem na radnici od roku 1990. Už první zastupitelstvo rozhodlo, že chceme zlepšit podmínky života trvale bydlícím obyvatelům Jiřetína a vzhledem ke krásné okolní krajině s mnoha historickými památkami rozvíjet cestovní ruch. Tyto dvě priority platí dodnes. Já sám jsem si ovšem zpočátku myslel, že všechno půjde podstatně rychleji. Nejdříve jsme se pustili do oprav sítí, ty jsou už dnes všechny hotovy. Zároveň jsme začali opravovat památky, jichž máme na svém území poměrně značné množství: nachází se tu zcela unikátní křížová cesta, zajímavá je dominanta krajiny, zřícenina hradu Tolštejn. Máme tu i docela pozoruhodnou rozhlednu, nacházející se na nejvyšší hoře okresu. Z dob, kdy byl Jiřetín hornickým městečkem, zde zbyla štola sv. Vavřince, která je dnes opravená a ročně si ji prohlédne kolem pěti šesti tisíc lidí. Od karmelitek, které po roce 1990 odešly, jsme odkoupili jejich už přestavěný klášter a rekonstruovali ho na dům s pečovatelskou službou. V naší obci můžete navštívit informační středisko, travnaté fotbalové hřiště, tři tenisové kurty, 25metrový bazén, tři beachové kurty, minigolf, v rámci tohoto sportovního areálu i relaxační zahradu…

To je výčet úctyhodný. V Programu obnovy venkova (POV) se ovšem stejně velký, ne-li větší důraz klade na život v obci. Jak jste lidi přesvědčili, aby našli vztah i k této stránce programu? A bylo vůbec nutné je přesvědčovat?

Máte naprostou pravdu, že tato stránka je možná důležitější než ta materiální. Bohužel v tomto směru asi naše obec není úplně nejlepší. V jiných obcích, které jsem v rámci soutěže navštívil, jsem se setkal s podstatně rozmanitější činností. Nevím, zda to v našem případě spočívá v stále ještě chybějících kořenech – nacházíme se v bývalých Sudetech, do Budyšína, Žitavy i Drážďan je to od nás blíže než do Prahy. Vždy to záleží na tom, jak mnoho aktivních tahounů se v obci najde. Podařilo se nám například založit Spolek přátel Jiřetína. Sám jsem vytipoval člověka, o němž jsem byl přesvědčen, že bude schopen tento spolek vést. On s tím skutečně začal, ale když po čase zjistil, že spolek neodpovídá jeho představám, odešel. A najednou máte problém. Mně totiž vždy vadilo pomyšlení, že by radnice měla detailně připravovat různé akce. Pokud se lidé chtějí bavit, má být obec nápomocna, poskytnout například materiální podporu, ale do programu už nemá mluvit.

Když jste ale získali prvenství, nějak se snad lidé angažovat museli?

Musím opakovat, že z hlediska života v obcích máme oproti těm nadprůměrným co dohánět. Hodně také záleží na složení obyvatel. Rozhodně nemám nic proti národnostním menšinám, ale jejich existence problémy někdy přináší. Nikoli zásadní, ale jsou. Atmosféra v naší obci není vždy ideální, aby nahrávala aktivitám. Hlavně když nenajdete zmíněného tahouna. Starosta nemůže dělat všechno. Ale na druhé straně si musím pochválit spolupráci s mnohými chalupáři, kteří se do veřejného života zapojují. Někdy jich bývá na různých akcích víc než domácích. Není to ideální, ale je dobře, že se navzájem scházíme.

Jako místopředseda Spolku pro obnovu venkova a člen hodnotitelské komise máte jistě poznatky i z ostatních venkovských obcí. Co je trápí nejvíc?

Toho je! Jedním z hlavních problémů je obava, že budou nuceny se z ekonomických důvodů slučovat. Chápu, že je třeba racionalizovat i ve sféře samosprávy na nejnižším stupni, ale když vidím mrhání zejména v institucích samosprávy v Praze… Jestli my na venkově něco můžeme ušetřit, tak je to zlomek toho, co by se dalo ušetřit jinde. Pokud jde o slučování, dal jsem si sám pro sebe kritérium, kdy bych k tomu byl ochoten: Když má obec tak málo finančních prostředků, že starosta může vykonávat svou funkci jen po své pracovní době. Myslím, že to je pro obec velká ztráta, protože škála potřeb, které je nutné dělat pro samosprávu a státní správu, je velká. I když často proto, aby si mnozí úředníci nahoře mohli obhájit svá místa. Tím ale rozhodně nechci říct, že starostové, kteří dělají tuto činnost po své hlavní práci, jsou nevýkonní! Naopak, dělají moc. Ale nevím, jak dlouho budou schopni takový nápor vydržet. Druhé kritérium mne napadlo, když jsem byl nedávno v Rakousku. Večer jsme projížděli obcemi jen velmi úsporně osvětlenými a jeden kolega senátor mi říkal, že je z velmi malé obce a v ní se ani část večera nesvítí. Čili když obec nemá peníze ani na to, aby večer mohla svítit, byl bych ochoten podpořit názor, že se má sloučit s jinou.

Jak se na to dívají malé obce?

Neslyšel jsem o tom, že by se chtěly hromadně slučovat. Argument, proč se neslučovat, spočívá ve vnitřním životě obce. Jsou tu totiž zkušenosti z nedávné doby, kdy se mohutně prosazovala integrace a život v okrajových částech většího celku víceméně skončil. Možnost slučovat tu ovšem je; právní řád to umožňuje. Případné další rozdělení je už ale problém, protože oddělovaná část musí mít minimálně tisíc obyvatel. V Dolním Rakousku i Sasku úřady slučování podporují ekonomicky, v Sasku to dokonce nařídili soudním rozhodnutím. V obou zemích ale ponechali ve slučovaných obcích původní dobrovolné hasičské sbory, protože se obávali, že protesty by byly příliš razantní. V Bavorsku prošli slučováním už před deseti patnácti lety a úředníci říkají, že se to povedlo, ale mnozí starostové se s tím dodnes nesmířili.

Dá se už bilancovat, co za deset let své existence přinesl POV?

Spolek pro obnovu venkova vydal předloni knihu rekapitulující deset let POV. Organizoval to náš jiřetínský úřad. Podařilo se nám získat podklady od 192 obcí ze všech 224, které získaly zelené, modré, bílé a zlaté stuhy. Z této publikace je vidět, že se opravdu udělal velký kus práce. Doufáme, že tato publikace se stane i pobídkou pro ty obce, které se svou účastí v soutěži ještě váhají. Knížku je možné si ještě objednat na Obecním úřadě v Bělotíně.

Doufáte, že se úspěch jiných projeví principem „sněhové koule“?

Ano, multiplikační efekt je nesporný. Třeba po našem vítězství v roce 1998 se nám podařilo získat starosty okolních šesti obcí a dvou měst a založili jsme svazek obcí Tolštejn. Máme společný zájem na rozvoji cestovního ruchu, nechali jsme si proto zpracovat jeho realizační plán. Začali jsme s výstavbou asi 250 km cyklostezek, s pomocí dotace jsme získali univerzální hliníkové pódium se zastřešením, které je přímo neocenitelné při kulturních akcích pořádaných venku. Před třemi lety jsme založili Tolštejnské panství, které mimochodem kdysi historicky existovalo, a po vzoru Valašského království jsme rozjeli vandrovní hru. Máme vlastní pasy (pozn. red. – pan starosta Zoser má pas č. 1) i své skleněné krejcary. Ty fungují jako skutečné platidlo, které přijímá už 160 poskytovatelů cestovního ruchu, kteří s námi v této době spolupracují. Každý má své razítko, to otiskne do pasu za jednotlivou útratu, a když útrata dosáhne 150 korun, vyplatí hostu skleněný tolštejnský krejcar. Krejcary je pak možné zaplatit upomínkové předměty – třeba tričko Tolštejnského panství nebo Vildovy kapky. Vilda byl středověký loupežník a je patronem naší hry. Je to hra, ale chci tím dokumentovat, jaký efekt může nakonec soutěž Vesnice roku mít. Jsem velkým zastáncem této aktivity, protože dává venkovu šanci. A doufám, že se také jednou dostaneme do situace, jakou už znají v Dolním Rakousku. Tam už nemají Program obnovy venkova, ale jeho rozvoje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *