Autor
Kategorie:
Různé

Revitalizace krajiny v Podkrušnohoří

Revitalizace krajiny v Podkrušnohoří V roce 1991 přijala vláda usnesení stanovující ekologické územní limity postupu těžebních lokalit v podkrušnohorských revírech. O rok později zpracovaly Báňské projekty Teplice, a. s., ve spolupráci s Rekultivační výstavbou Most, a. s., tzv. "Dlouhodobý generel...

Revitalizace krajiny v Podkrušnohoří

V roce 1991 přijala vláda usnesení stanovující ekologické územní limity postupu těžebních lokalit v podkrušnohorských revírech. O rok později zpracovaly Báňské projekty Teplice, a. s., ve spolupráci s Rekultivační výstavbou Most, a. s., tzv. „Dlouhodobý generel rekultivace území severočeského hnědouhelného revíru“ (mosteckého revíru).

Generel bral v úvahu definované konečné ekologické limity možných postupů jednotlivých důlních lokalit a jejich vnějších výsypek.

Obnova ekosystému

Prioritou byla přitom obnova ekosystému v návaznosti na Regionální územní systém ekologické stability (vypracovaný v roce 1991 Terplanem Praha). V praxi to znamená kontakt s vybranými ekologicky stabilními částmi krajiny a jejich doplnění o nové prvky (biocentra, biokoridory).

V generelu byl navržen i způsob konečného řešení zbytkových jam, přičemž u většiny z nich se předpokládalo zatopení vodou. Analogický generel byl pak vypracován v roce 1993 i pro sokolovský revír firmou Hydroprojekt Praha, a. s.

Zahlazování důsledků těžby po jejím ukončení uvažuje tento generel s použitím sanačních prací a rekultivačních činností ve všech jejich formách: zemědělské, lesnické, hydrické a rekreační.

Zbytkové jámy

Nejsložitějším technickým i ekonomickým problémem jsou zbytkové jámy, zůstávající v krajině po ukončení těžeb povrchovým, většinou velkolomovým způsobem. Ty nebude možné ve většině případů zasypat zemními hmotami (realizovat tzv. suchou variantu), neboť tyto hmoty nejsou a nebudou v dostatečné míře k dispozici. Trvat na zpětném zasypání jam by znamenalo kromě odtěžení a praktické demontáže již zrekultivovaných vnějších, případně převýšených vnitřních výsypek i umělé prodlužování provozu skrývkové technologie s dalšími nepříznivými ekologickými dopady. Přitom by zasypané zbytkové jámy byly ještě několik dlouhých desetiletí pro stavební či investičně podnikatelské záměry prakticky nevyužitelné vzhledem k dlouhé době konsolidace skrývkových hmot v těchto tělesech.

V úvahu lze brát ovšem i variantu nulovou, tj. ponechání zbytkových jam bez zasypání a bez zatopení vodou. Nehledě na krajinně estetický faktor by bylo nutné i u neošetřených jam trvale čerpat přítoky podzemních a srážkových vod, neboť jinak by se proměnily v ne zcela bezpečné mokřady se silně kolísající výškou vodní hladiny a s tendencí dlouhodobého neusměrňovaného zatápění.

Ani mokrá varianta však není prosta velkých problémů, z nichž nejzávažnějším je nedostatek povrchové vody pro zatápění. Veškerá voda z území mostecké pánve a přilehlých Krušných hor je odváděna řekou Bílinou, jejíž průměrný průtok při opouštění území pánve činí asi 4 m3/s. Navíc, kvalita této vody, zejména v dolním toku řeky Bíliny, není nejlepší. V sokolovské pánvi je situace v tomto směru příznivější, neboť územím pánve protékající řeka Ohře má čtyř- až pětinásobně vyšší průměrný průtok a kvalitnější vodu než Bílina. Proto je v některých úvahách zmiňováno využití vody z řeky Ohře i pro napouštění některých zbytkových jam v mostecké pánvi systémem přečerpávání vody.

Již při zpracovávání generelu pro mosteckou pánev vznikla obava, že výsledná kvalita vody v budoucích nádržích by mohla být ohrožena nekvalitní důlní stařinovou vodou. Režim důlních stařinových vod, který vznikal v minulosti při přerubání velké části uhelných slojí hlubinným způsobem, je téměř spojitým komunikačním systémem.

To vyvolává nutnost utěsňování zbytkových jam povrchových dolů proti stařinovým důlním vodám zejména s ohledem na rozdílné termíny ukončování těžeb na jednotlivých povrchových i hlubinných dolech. Vzhledem k nepříznivým geomechanickým parametrům těžených nadložních materiálů se musí věnovat zvýšená pozornost stabilitě svahů zbytkových jam. Je nutné dořešit i otázky vlivu těchto rozsáhlých zbytkových jam po zatopení vodou na mikroklima v regionech.

To, jakým tempem se bude generelem formulovaný program realizovat, ovlivní zejména další vývoj těžby v období po roce 2000 a schopnost těžebních podniků vytvářet rezervy k financování rekultivačních prací.

Stávající platby do rekultivačních fondů těžařů jsou pro úplnou revitalizaci krajiny po dokončení těžby nedostatečné. Bude to opět stát, respektive některý z jeho finančních institutů (státní rozpočet, státní fondy apod.), tedy všichni daňoví poplatníci, kteří potřebné náklady „doplatí“. Zvýšení plateb do rekultivačních fondů zvětší náklady na výsledný produkt natolik, že dojde k omezení poptávky.

Miroslav Farský,

Martin Neruda,

Fakulta životního prostředí

Univerzity J. E. Purkyně

Ústí nad Labem

FOTO ARCHÍV