Urbanista Pavel Hnilička: co přináší rozpad městské struktury?

S největším odmítáním nové výstavby se lze setkat zejména tam, kde stavebník podcenil informovanost a přípravu projednání, říká v rozhovoru pro Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR) věnovaném takzvanému NIMBY efektu člen SAR, architekt a urbanista Pavel Hnilička.

Nicméně vždy se najdou jedinci, kteří nechtějí, aby soused stavěl, když už oni mají postaveno. Chtějí se ze svých oken dívat na volný pozemek. To, že jim náš systém umožní, aby toho dosáhli, aniž si ten pozemek koupí, je absurdní,“ dodal. Jako autor a spoluautor knih Sídelní kaše a Hustota a ekonomika měst rovněž prozradil, kolik stojí veřejný rozpočet obyvatel kolonie rodinných domků na okraji města na rozdíl od toho, kdo žije v hustých čtvrtích typu Vinohrad či Dejvic.

Jak dále architekt uvádí, doufá, že bude Metropolitní plán schválen v principech, podle kterých byl vytvořen. „V Praze není jiné cesty, než aby Metropolitní plán fungoval v obecné rovině, a pro jednotlivá místa vznikaly konkrétní zastavovací plány. Jedině ty pak mohou řešit detaily. Neumím si představit, že bude mít Metropolitní plán dopad do detailu jednotlivého pozemku, že se nakonec všichni vlastníci domluví a budou s ním souhlasit. Dílčí úprava pozemku v Horních Počernicích nemusí absolutně nijak souviset s návrhem využití jednotlivých dílčích pozemků v Řeporyjích či Přední Kopanině, pokud se nejedná o zásadní infrastrukturu města,“ pokračuje.

Největší potíže jsou vždy s umístěním stavby, řada projektů vyvolává bouřlivé reakce a získání stavebního povolení se prodlužuje i na těch deset let. Řada investic vstupuje do chabě připravených území bez jasně vydefinované urbanistické struktury. Územní plány, podle kterých se u nás v drtivé většině případů staví, neřeší prostorové vazby ulic, náměstí, veřejných prostranství. Správný postup je podle mého názoru zastavovací plán, který vymezí uliční čarou jednotlivé stavební bloky a veřejná prostranství. Kdyby město mělo takové plány připravené, velmi by se zrychlilo stavební řízení. Je dobře, že Praha s tím pomalu začíná formou územních studií, jako například na Bubny – Zátory, máme však ještě velký kus cesty před sebou. Zásadně by situaci mohl pomoci nový stavební zákon, domnívá se Hnilička.

„Pojem veřejný prostor v urbanismu vnímám jako jednu z nejvyšších hodnot, o kterou je třeba poctivě pečovat. Řekne-li se prostranství, myslí se tím obyčejně jen plochy, řekne-li se prostor, dostáváme se do další dimenze. Města se dříve stavěla tak, že jednotlivé veřejné prostory na sebe navazovaly a tvořily určité kontinuum. Z jejich spojení a prostorových kvalit se utvářel obraz města, jeho atmosféra a duch. Myslím si, že právě rozpad městské struktury izolováním jednotlivých staveb způsobil, že si lidé najednou uvědomili, že přicházejí o něco hodnotného, že přicházejí o místa, kde se dobře cítí, a nevědomky staví ne-místa, která jsou mnohdy velmi ošklivá. Proto se dnes lidé více zajímají o veřejný prostor. Zároveň je jasné, že kvalitních prostranství se nedá docílit, když si každý stavebník staví sám svůj dům bez ohledu na ostatní, proto je nutná koordinační role města. Stavebníci by si měli uvědomit, že dobrý urbanismus zvýší hodnotu jejich nemovitosti, protože ta, jak dobře víme, je daná vždy místem,“ uzavírá urbanista.

V politice se usadila hesla typu „více zeleně, méně betonu“, „tady není developerovo“ a jiná další. Je ale „dobro“ zastavět okolí Prahy v okruhu 50 kilometrů kobercem rodinných domů, nebo je lepší pokusit se o mix různých struktur s lokálně vyšší hustotou, než má kobercová zástavba, a zkusit tak zachránit kus přírody nejen pro naši vlastní rekreaci? Je „dobro“ tolik zatěžovat naše životní prostředí, když stejného komfortu můžeme dosáhnout úspornější cestou?

Praha je v porovnání s jinými metropolemi velmi řídké město.  Má v průměru hustotu jen 24 obyvatel na hektar, což je ve srovnání s jinými městy jako Vídeň (41) nebo Milán (73) málo. Urbanisté často operují s hustotou 50 obyvatel na hektar, která je minimem například pro efektivní fungování veřejné dopravy. Praha má v sobě zakódovány extrémy: například lokalitu rodinných domů Nová Dubeč s pouhými 21 obyvateli na hektar a na druhé straně Vršovice se 322 obyvateli na hektar. Na stejném území se tedy dokáže zabydlet 15× více obyvatel. Mezi nejvíce „developersky vytěžený“ projekt bychom mohli označit Nové Město, které založil Karel IV.*

/zr/

/redakčně kráceno/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *