Domácí násilí bylo u nás dlouho přehlíženým jevem. Obrovskou zásluhu na tom, že už to není pravda, mají neziskové organizace, zejména Bílý kruh bezpečí. S jeho prezidentkou Mgr. Petrou Vitoušovou hovoříme o nynější situaci.
Jakou pomoc nabízí Bílý kruh bezpečí?
Jsme občanské sdružení zaměřené na pomoc obětem trestných činů. Máme 11 pracovišť v sedmi regionech. Každý, kdo k nám přijde, se tu setká s dvojicí poradců, s právníkem a psychologem. Ti dotyčnému ozřejmí jeho práva, poradí mu v praktických záležitostech. Nevyšetřujeme, nesoudíme, jen pomáháme.
Jak velkým problémem je u nás domácí násilí?
Je to široký pojem, do něhož se vejdou i jeho začínající projevy, jimiž mohou být útoky proti lidské důstojnosti, nedosahující zatím intenzity, která je trestná. Dva reprezentativní sociologické výzkumy, v roce 2001 a v roce 2006, zkoumaly povědomí české veřejnosti o domácím násilí, její postoje a osobní zkušenosti. Oba výzkumy potvrdily stejnou hladinu výskytu domácího násilí, která je v naší populaci šestnáctiprocentní.
Ví se také, jak velké procento týraných osob se obrací na policii?
Zákon č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím, který nabyl účinnosti 1. 1. 2007, umožnil statisticky sledovat, kolik lidí volá policii k různým incidentům, které už spadají pod domácí násilí. Víme tak, že loni bylo z domácnosti vykázáno 862 osob, z toho 8 žen. Do různých rodin se vyjíždí v průměru šestkrát a teprve až sedmý případ je ten, kde hrozí vysoké riziko a násilník je vykázán. Tato čísla jsou pro nás velmi poučná.
Trend domácího násilí tedy není ani klesající, ani stoupající?
Ano. Oněch loni vykázaných 862 osob bezprostředně ohrožovalo téměř 1500 lidí, kteří byli díky zákonu ochráněni. Nejčastěji dochází k násilí mezi manželi, v rodině už jsou děti a ohroženou osobou je žena. Věk osob, které se dostanou do konfliktu, je nejčastěji mezi 30 a 40 lety. Zažili jsme ale letos i případ, kdy dva dospělí synové žijící s rodiči ubližovali otci a matce.
Léta si zejména dobrovolné neziskové organizace stěžovaly na laxní postoj státních orgánů k tomuto problému. Znamená to, že se situace už změnila?
Přijetím zmíněného zákona se změnila razantně. Až do té doby byla obecná reakce v duchu "co se doma upeče, má se doma i sníst". Změna nastala v roce 2004, kdy se zavedla skutková podstata týrání blízké osoby žijící ve společně užívaném bytě a domě. Při tvorbě zákona se pak naštěstí nešlo cestou razantní kriminalizace, jako v některých státech, zejména USA. Zvolili jsme kombinaci opatření trestně právní a sociálně právní povahy. Prioritou je opatření v oblasti sociálně právní, což je ono zmiňované vykázání. Cílem je přijít včas, umět situaci rozpoznat, zdokumentovat ji a vše stopnout. To se v mnoha případech podaří tím, že násilná osoba nese následky svého jednání a na 10 dnů se nesmí do domácnosti vrátit.
Tuto lhůtu lze v případě potřeby i prodlužovat. Ale samotné vykázání by opravdu nestačilo. Po něm následuje povinnost předat informace intervenčnímu centru, což je druhý pilíř uvedené právní normy. Centra poskytují ohroženým osobám odbornou sociální pomoc a poradenství. Vše musí jít ale rychle: Policie, která vejde do domácnosti, musí do 24 hodin rozhodnout, zda příslušnou osobu vykáže. Pokud ano, musí rovněž do 24 hodin od rozhodnutí podat informaci intervenčnímu centru.
Intervenční centra fungují krátce. Osvědčila se?
Centrum je ze zákona povinno nejpozději do 24 hodin kontaktovat ohroženou osobu. Když všichni skutečně konají, trvá tři dny, než ohrožené osobě zazvoní telefon a ozve se jí pracovnice centra s nabídkou pomoci. O tom, že tato pomoc je účinná, svědčí fakt, že první rok po přijetí zákona 30 až 35 % ohrožených osob poděkovalo a pomoc centra odmítlo. Loni odmítlo pomoc už jen 8 % osob. Intervenční centra jsou kromě toho otevřena komukoli v tzv. nízkoprahovém kontaktu, tj. preventivně, v těch případech, kdy ještě neexistuje vykázání násilníka. Z deseti kontaktů, které mají centra s veřejností, je devět těchto nízkoprahových, až desátý znamená vykázání.
Máte přehled o intenzitě domácího násilí v jednotlivých regionech?
Podle počtu vykázaných osob by se mohlo usuzovat, že nejhůře je na tom Moravsko-slezský kraj, protože v roce 2007 byl každý čtvrtý vykázaný násilník odtud. Ale nyní se to už nepotvrzuje, naopak posilují jiné kraje - Karlovarský nebo Ústecký. Severní Morava měla čtyřletý náskok, protože se tam ověřovaly veškeré pilotní projekty zaměřené na domácí násilí. Když pak policisté a další pracovníci dostali do rukou novou právní úpravu a metodiky, nepochybovali o tom, že domácí násilí existuje a uměli s ním zacházet. Model práce policistů Moravskoslezského kraje stačila převzít ještě před přijetím zákona města Brno a Ústí nad Labem. Uvidíme, co bude dál, jaký trend zaznamenáme letos.
Co mohou a mají dělat strážníci?
Jejich pravomoci jsou v tomto případě omezené. Důležití jsou v tom, aby zavčas rozpoznali, kde domácí násilí je. Neměli by je přehlédnout a včas informovat Policii ČR.
Jaká je v těchto případech role starostek a starostů?
Zejména v menších sídlech bývají voláni k nejrůznějším incidentům. Ne proto, aby je řešili, ale aby byli na místě jako kompetentní osoby. Sama starostky a starosty školím a z jejich vyprávění vím, kolika tragickým situacím jsou přítomni, u čeho všeho musejí asistovat. Mohou udělat ale velmi mnoho.
Co konkrétně?
Nedávno nás vyhledala stará paní, kterou terorizovali v jejím domku dospělý syn, jeho druhá manželka a její dvě děti. Stanovili pravidla soužití - kde budou bydlet oni, kde ona sama, kdy vůbec nesmí vycházet z místnosti, co smí a co nesmí vařit, kdy se smí umýt. Když cokoli porušila, sankcionovali ji hrozným způsobem včetně fyzického násilí. Paní se pokusila dovolat pomoci u sousedů, u starosty, ale nikdo se do toho nechtěl plést. Ten starosta jí měl přinejmenším poradit a říci, že dnes už její situace řešení má, měl kontaktovat policii, intervenční centrum.
Intervenční centra jsou až v krajských městech. Co si mají počít v menších a malých obcích?
Starosta musí vědět, že existuje právo násilníka vykázat. Že to vykázáním nekončí, že je tu intervenční centrum, do něhož může zavolat ještě dříve, než se objeví policie. A pokud by šlo třeba o týranou starou paní o berlích nebo o matku s dětmi, která bydlí někde na hájovně, pak za ní pracovníci intervenčního centra zajedou. Starostové mohou udělat mnoho, ale nesmí se bát zasáhnout. Byť je to na venkově, kde se všichni znají, často velmi obtížné.
JIŘINA ONDRÁČKOVÁ
Užitečné pomůcky a kontakty
Domácí násilí - Manuál pro pracovníky orgánů místní samosprávy (Pomůcka pro včasnou detekci domácího násilí a kontakt s osobami ohroženými domácím násilím
Domácí násilí - Operační pracoviště - postup obecní/městské policie při oznámení případů se znaky domácího násilí
Domácí násilí - Manuál pro strážníky městské/obecní policie
Pomůcka - Lektorský fond. CD s informacemi pro městskou a obecní policii
DONA telefonní linka (provozuje Bílý kruh bezpečí), nepřetržitý provoz: 251 511 313
Centrála Bílého kruhu bezpečí, nepřetržitý provoz: 257 317 110, www.bkb.cz
Konference: Domácí násilí - praxe, zkušenosti a budoucnost
Mezinárodní konference se uskuteční 12. června od 9 do 13 hod. v zasedacím sále Magistrátu města Ostravy. Pracovníci policie, intervenčních center, zástupci měst a obcí a dalších zainteresovaných subjektů si vymění zkušenosti, které získali v praxi. Zároveň budou mít příležitost porovnat je s postupem v sousedních státech, a to v Polsku a na Slovensku.
Konferenci pořádá Správa Severomoravského kraje Ostrava PČR, v zastoupení ředitelem správy
plk. RNDr. Jaroslavem Skříčilem. Záštitu nad konferencí převzal primátor statutárního města Ostrava Ing. Petr Kajnar. Mediálním partnerem je časopis Moderní obec.
Další informace vám poskytnou na tel. čísle:
974 721 290, l. 1299, fax: 974 721 932,
e-mail: ssmk.opzp@pcr.cz.
